Ten, kdo plul na Island, aby se tam usadil, házel do moře své öndvegissúlur — vyřezávané sloupy čestného sedadla, jedinou věc, kterou si bral ze starého domu — a potom stavěl statek přesně tam, kam je vlna vynesla na břeh. Toto není cestopis. Toto je způsob čtení.

Celou tuto zimu jsem strávil skloněn nad čtyřiceti osmi eseji, každý o vlastní verzi téže knihy, a ve všech jsem viděl týž pohyb. Katalánec hází Gaudího přes palubu a nachází v trhlině nebe trencadís: onu mozaiku, která z rozbité dlaždice dělá nový povrch. Bengálec hází staré sárí a nachází kanthu; tu přikrývku nikdo nešije z nové látky, jen z takové, která se už jednou roztrhla. Skot nachází zeď z kamene kladeného nasucho, bez malty, která stojí sto let právě proto, že vítr prochází mezi kameny. Ten, kdo píše dolnoněmecky, nachází Brack: hlubokou tůň, jež zůstává tam, kde moře prorazilo hráz, a která je dnes nejúrodnější vodou celé nížiny. Jávan nachází goro-goro: scénu, v níž o půlnoci praskne plátno stínového divadla a šašci řeknou to, co si králové netroufají. A ten, kdo píše v kannadštině, nachází Basavannu a dvě slova, z nichž žije: sthāvara a jangama — co stojí, zanikne; co se pohybuje, nezanikne.

A téměř v každém eseji stojí jedna a táž věta, vyslovená čtyřiceti osmi způsoby: tato kniha u nás není cizinkou. Vrátila se domů.

Čtyřicet devět národů říká o téže knize, že je jejich. To je buď zázrak, nebo zrcadlo, jedno z toho, a chci se pokusit rozhodnout — neboť pocházím ze země, která tento hmat sama zná, a tedy zná ruku i nebezpečí.

Řeknu hned to, co neřekl nikdo z mých kolegů: já nečtu čtyřicet osm jazyků. Nikdo je nečte. Část jsem četl přes sklo. Čtenář, který přečetl celé dílo, neexistuje — a to je, když se dobře podíváme, závěr samotné knihy.

Šedá nit v patnácti stavech

Začněme statistikou, protože právě ta mě překvapila.

V knize je krátká scéna. V noci před dceřiným odchodem šije matka ochranný váček: zlaté nitě, souměrnost bez vady — a doprostřed posledního uzlu vkládá jedinou šedou nit. Matnou, drsnou, takovou, že vypadá utržená, a ne ustřižená.

Právě tuto scénu si svět vybral. Katalánec ji čte jako mozaiku. Ital jako il resto, zbytek, který systém nedokáže spolknout. Korejec jako 여백, ponechanou bělost, jež nese polovinu každé tušové malby. Rus jako důkaz, že dokonalost bez vady není dokonalost, nýbrž maska. Kdo čte hebrejsky, vidí tam keri a ketiv, škvíru mezi tím, co je psáno, a tím, co se skutečně čte nahlas. Ukrajinec píše, že od nynějška bude tuto nit hledat v každém vyšívaném plátně, které se mu dostane do rukou. Thajec v ní poznává uzel uvázaný záměrně na nesprávném místě v tkanině mudmee. Švéd ji nazývá severským požehnáním, Angličan mateřskou láskou bez sentimentu, Vietnamec dechem vzoru, Turek šedou nití pod zlatem Istanbulu. A Polák čte onu šeď jako úkryt celé jedné generace.

Patnáct stavů, jedna nit. A všimněte si, co tato čtení opravdu spojuje: nikoli vada sama. Nýbrž to, že vada byla úmyslná, že byla skryta, a že ji tam vložila táž matka, která přesto nechala dítě odejít. Svět se neshodl na nedokonalosti. Svět se shodl na svolení.

Jmenný soupis

Každý esej platí totéž clo, a tím clem je jedno slovo.

Katalánština podává trencadís. Velšan podává hiraeth (touhu po tom, co nemá jméno), cynghanedd (metrum, v němž si souhlásky navzájem odpovídají) a gorffwysfa — místo odpočinku uprostřed verše, bez něhož druhá polovina nemůže odpovědět první. Dán podává «závrať svobody». Portugalec saudade. Rus pravdu a tosku. Ukrajinec volju, která znamená zároveň svobodu i vlastní chtění, a ščem, ono sladké sevření v hrudi, když krása bolí. Vietnamec podává thương, lásku, jež roste výhradně z rány. Svahilský mluvčí mtu ni watu: člověk jsou lidé. Turek merak, zvědavost, která nechce odpověď. Španěl vnitřní dvůr. Japonec mezeru, ma. Řek Hérakleita: skrytá harmonie je silnější než zjevná. Tamil jediné slovo, nūl, které je nití i knihou zároveň. Esperantista dvě písmena, -iĝ-, příponu, jež mění «to, co je tkáno» v «to, co tká samo sebe». Keralan nekonečnou řadu Mádhavovu ze čtrnáctého století, v níž se kruhu nikdy nedosáhne a věčně se k němu blíží. Skot smeddum a kaledonskou antisyzygy: dvojici protikladů spoutaných dohromady a nikdy nesplynulých v jedno. A Finovi stačí dvě přídavná jména: ostřejší, a přece teplejší.

Dva však platí clo, aniž ukážou minci. Korejec popisuje po celý odstavec slovo, které se nedá ani přeložit, ani vysvětlit — «příliš mnoho, aby se nazývalo pouhou bolestí, a příliš tvrdé, aby se nazývalo pouhým smutkem» — a ani jednou je nepojmenuje. A esej přišlý z Indie činí přesně totéž: píše, že Indie má pro ono bezejmenné chvění jméno, «ale zůstávaje věren dhvani je nevyslovím», a umlká. Dva ze čtyřiceti osmi, kteří o sobě nevěděli, zvolili totéž odmítnutí. Čtyřicet šest podalo slovo. Tito dva podali ruku, jež slovo drží — touž ruku, která nehází kámen otázky do řeky. Proto je ani já zde nevyslovím.

To vše dohromady je þula, píseň jmen. Naše stará poezie takové má: řetězy jmen, seznamy, které moderní čtenář přeskakuje, protože se v nich nic «neděje». Máte je i vy, a ten váš je nejtvrdošíjnější, jaký znám: pětidílný slovník, který jeden člověk sestavil ne proto, aby se v něm hledalo, nýbrž aby se dokázalo, že ta slova existují. Jungmann sbíral výrazy ze starých knih a z vesnic, jedno po druhém, a výsledkem byl seznam, jenž měl posloužit jako důkaz. Seznam není ozdoba. Seznam je sýpka. Je to metoda, jíž jména procházejí staletími, v nichž nikdo nepíše. I v této sbírce jsou eseje, které jsou samy téměř zcela seznamy — vypočítávají jednoho po druhém básníky, nástroje a způsoby tkaní vlastní země — a spisovatelé bývali zesměšňováni za méně. Já to neudělám. Vím, k čemu seznamy jsou.

Zde však musím přiznat tvrdohlavost svého národa. My slova nepřijímáme. My je kujeme. Když svět dostal computer, ukovali jsme tölvu z tala (číslo) a völva (věštkyně): věštkyni, jež věští z číslic. Máme vlastní slova pro proudové letadlo, vrtulník a telefon. V této minci nepřijímáme dary; tavíme je a odléváme znovu z vlastního kovu.

Dělali jste totéž, a dělali jste to v době, kdy to nebyl koníček. Kyslík, dusík, vodík, rostlina, hmyz — to nejsou výpůjčky, to jsou výrobky, a dnes je nikdo neslyší jako vyrobené. Rozdíl je ten, že my kujeme, protože nechceme přijímat, a vy jste kovali, protože bylo třeba mít čím myslet — a protože se vážně pochybovalo, zda tím jazykem lze vůbec mluvit o chemii. Naše tvrdohlavost je zvyk. Vaše byla teze, kterou bylo nutno dokázat.

A to, co má islandština k celému tomuto dílu říci, stojí právě zde, a říká to jediným slovesem. Sloveso þýða, překládat, pochází z þjóð, «lid, národ». Přeložit text znamená doslova vnést jej do úst lidu, učinit jej majetkem národa. Týž kořen prochází i samotnou němčinou: deutsch původně neznamenalo nic jiného než «v řeči lidu». Proto se jediná islandská věta ptá na dvě věci naráz — hvað þýðir þetta? je i «co to znamená?», i «jak se to překládá?» — a zde se nikdo neplete.

Vaše slovo říká něco jiného: překládat je klást přes, položit něco přes něco. Ale vaše praxe se kloní k mému slovesu, a kloní se k němu tak, jak si to nemůže nárokovat žádná jiná země v této sbírce. Jungmann nepřeložil Ztracený ráj proto, že by česky chyběl Milton. Přeložil jej proto, aby dokázal, že čeština Miltona unese — a přeložil jej v době, kdy o tom slušná společnost pochybovala. To není překlad ve smyslu služby čtenáři. To je důkaz vedený na cizím materiálu. Moje sloveso říká: učiň text majetkem lidu. Vaši obrozenci ten postup obrátili a řekli: vezmi cizí text a udělej jím z řeči jazyk.

Čtyřicet osm lidí tuto knihu nepřeložilo. Zestátnili ji. Můj jazyk pro to má sloveso, a to sloveso není obvinění.

Dvě saudade

Nejlepší důkaz této sbírky není můj. Nalezl jej Portugalec, a nalezl jej proto, že naslouchal svému sousedovi.

Kniha byla do portugalštiny přeložena dvakrát. V Brazílii se ono chvění, jež dokonalému světu chybí, stalo «saudade po tom, čím jsme ještě nebyli» — touhou obrácenou vpřed v čase. V Portugalsku zůstalo jen toto: «ono zachvění, jemuž říkáme saudade». Nic víc. Vpředu nic.

Totéž německé slovo, totéž portugalské slovo, po obou stranách téhož moře, a směr času obrácený. Jeden postrádá to, co nikdy nebylo; druhý to, co odešlo. Brazilec pojmenovává svou metodu tak, že nezůstává místo pro pochybnost: nepřeložili jsme ji, snědli jsme ji — dovolávaje se antropofagie, že genialita jeho národa spočívá v pozření cizího a jeho strávení v nové maso. Portugalec mu odpovídá přes vodu: my ji nejíme, my ji postrádáme.

Jestliže se jediné slovo štěpí do dvou protichůdných směrů jen tím, že překročilo Atlantik — co pak zůstává z originálu?

Kdo to chce změřit, ať začne u samotného čísla. Arab a Keralan počítají čtyřicet devět jazyků. Esej v hindštině říká třicet devět. Švéd říká padesát. A Angličan říká padesát v prvním odstavci a čtyřicet devět v posledním, a sám si toho nevšimne. Ani číslo tohoto díla nestojí na místě. A když si vzor sám nepamatuje, kolik má nití, pak žije.

Tóny jsou dány

Nyní k tomu, co pokládám za nejdůležitější nález sbírky, a nepatří to žádnému jednotlivému autorovi.

Uprostřed knihy ukazuje strom Lioře tytéž tóny znovu a znovu, a pokaždé se z nich stane jiná melodie: ukolébavka, pak divoký tanec, pak nářek. A tehdy strom vysloví onu větu: tóny dává on, ale melodii volíš ty.

Velšan to čte a vidí cerdd dant: harfa hraje zděděný nápěv, který se nesmí měnit, a hlas zpívá proti němu jiný a nikdy nesmí ve stejném okamžiku dopadnout na týž tón jako harfa — a přesto s ní musí nakonec přistát u břehu. Skot slyší pìobaireachd: ono holé základní téma, ùrlar, z něhož variace vyrůstají a k němuž se změněné vracejí. Thajec vidí khrong phleng a thang: kostra skladby je zděděná, ale cesta skrze ni je tvá. Chorvat slyší zpěv klapa a říká, že jej nedrží tóny, nýbrž ticho mezi nimi. Maďar slyší v jediném tahu smyčce pomalou i rychlou část téhož tance a říká: to není výkyv nálady, to je jedna nit napjatá trojím způsobem. A Tamil hudbu vůbec nepotřebuje; ukazuje nám matku klečící před svítáním na prahu, jak nejprve klade body — ty jsou dány a nelze je posunout — a pak kolem nich táhne jedinou nepřerušenou linii. Body jsou osud. Linie je tvá.

Šest nebo sedm tradic, mezi nimiž není ani nejmenší spojitost, četlo touž větu a poznalo v ní vlastní hudbu. Nevěděly o sobě navzájem. To je závěr, k němuž sbírka dospěla společně, aniž ji kdo řídil, a zní: svoboda není nepřítomnost vzoru, nýbrž cesta skrze něj.

I my na tom máme svůj podíl a nenechám jej ležet na zemi. Islandský kvæðamaður, přednašeč, dědí stemmu, nápěv. Neskládá jej; dostává jej z pozůstalosti někoho jiného a pod ním zpívá sloky, které nikdo nikdy neslyšel. A v tvísöngur — onom starém zpěvu v paralelních kvintách, jenž zde přežil déle než kdekoli jinde v Evropě — jdou dva hlasy vedle sebe od začátku do konce a nikdy nesplynou v jeden.

A zde nemám čím poučovat vás, neboť váš člověk to dovedl dál než kdokoli z nás. Janáček si desítky let zapisoval do notesů nápěvky mluvy: skutečné věty skutečných lidí, prodavačky, dítěte, muže na nádraží, s notovým zápisem, který ta věta ve skutečnosti měla. Nevymýšlel melodii k textu. Tvrdil, že melodie už v tom textu je, že ji řeč nese, a že skladatel ji má pouze zaslechnout. Tóny jsou dány dřív, než kdokoli začne zpívat, a přesto nikdo neřekne jednu větu tak jako druhý. To je táž věta, kterou nachází šest tradic v této kapitole — jenže vy jste ji nezískali z tance ani z modlitby, nýbrž z ulice, a máte na to sešity.

Ten, koho nikdo nehájil

Nyní k tomu, co chybí, neboť recenze bez námitky je inzerát.

Čtyřicet osm esejů, a ani jeden nehájí Zamira.

Zamir je chlapec, jenž tká světlo, jenž miluje své řemeslo a miluje svět takový, jaký je, a jenž na Lioru křičí, když se nebe trhá: tvá otázka nebyla klíč — byl to nůž! V celé sbírce je čten jako vystrašený člověk: zelinář, řemeslník pohlcený strojem, ten, kdo si zvolil bezpečí a zaplatil za ně duší. Zachází se s ním s velikým soucitem. Ale nikde se mu nepřipouští možnost, že by měl pravdu.

A právě zde musím zastavit, protože ten obraz je váš a já jej používám ve čtyřiceti osmi jazycích, aniž bych se ptal, co k němu patří.

Zelinář, který vyvěsí do výlohy heslo, jemuž nevěří, není v tom textu darebák. Havel neříká, že je vinen, a neříká, že je nevinen. Říká, že hranice nevede mezi ním a mocí, nýbrž skrze něj — a že tentýž člověk každé ráno ten nápis vyvěšuje a každý večer by jej mohl sundat. To není odsouzení. To je popis, který má tu vlastnost, že jej nelze použít proti někomu druhému, aniž by platil i na toho, kdo jej používá.

Čtyřicet osm esejů, můj vlastní nevyjímaje, si tu postavu vypůjčilo a udělalo z ní rozsudek. Zamir je zelinář, tedy Zamir je zbabělec, tedy Liora má pravdu. Ale ten, kdo tu figuru vymyslel, ji vymyslel proto, aby se takto použít nedala. Když tvrdím, že Zamira nikdo nehájil, měl bych dodat: jeden ano, o třicet let dřív a v jiné knize, a my jsme si z jeho obrany udělali obžalobu, protože se to hodilo do stavby.

Jeden jediný esej v této sbírce to obrací, a je nejkratší ze všech. Peršan začíná připomínkou, že slovo ráj je jeho — pardis, zahrada obehnaná zdí — a pak říká to, co nikdo jiný neřekl: zahradu nedělá zahradou zeď ani potok, nýbrž zahradník. Popraskaná země, o niž se nikdo nestará, se rájem nestane. Stane se ruinou. Liořina otázka nedává život; činí péči možnou. A proto, říká Peršan, Liora není zahradnicí této knihy vůbec. Je tou, kdo zahradníka probouzí. Skutečná proměna díla se neděje v ní, nýbrž v Zamirovi — právě ve chvíli, kdy přestává skrývat a začíná udržovat.

Jávan tam dochází ještě kratší cestou, už ve svém názvu: nikoli trhlina, nýbrž způsob, jak tkát znovu. Velšan tam dochází z druhé strany: puklina není zřícení, je to gorffwysfa, odpočinek uprostřed verše, bez něhož není možná žádná odpověď. Svět Hvězdného tkalce byl jediný nepřerušený verš bez místa odpočinku, a proto nikdy nemohl odpovědět sám sobě.

Tři další se alespoň odvážili zaváhat. Indonésan se ptá, maje na mysli rukun, zda je správné obětovat klid mnohých zvědavosti jednoho. Maráthský autor klade touž otázku ze společnosti, v níž není abstrakcí. Srb se ptá, zda je moudré trhat tkáň společenství v zemi, jež byla tolikrát roztržena. Všichni tři nakonec odpovídají, každý po svém — ale nechali otázku stát o okamžik déle než ostatní, a za to jsem jim vděčen.

Toto není otázka vkusu, nýbrž vada formy, a Islanďanovi je nepříjemně dobře vidět. V Sáze o Njálovi mají pravdu Njál i Flosi. Celá naše nejsilnější tradice stojí na tom: dvě vyprávění mohou být pravdivá zároveň, a rozsudek něco stojí. Když všichni souhlasí, věc není rozhodnuta. Nebyla ani projednána.

«Ona půvabná malá variace»

A nyní k tomu, co jsem odkládal.

V mezihře knihy je Zamirovi nabídnuta budoucnost. Vidí sebe ctěného, své jméno v písních pokolení, a na okraji onoho obrazu leží jediná šedá uvolněná nit — Liořina cesta — a neviditelná ruka ji měkce vede zpět do vzoru, kde se vzpoura stává

onou půvabnou malou variací,
jež krásu celku pouze zvyšuje.

Cena je jediná: její mlčení.

Nyní hledím na čtyřicet osm esejů. Každý národ byl vyzván, aby položil svou barvu do jednoho vzoru. Všichni přisvědčili. Nikdo nenapsal proti knize. Nikdo neřekl, že je nezdařená, přetížená nebo příliš jistá si vlastním poselstvím; nikdo neodmítl se v ní nalézt. Čtyřicet osm hlasů, každý se svým přízvukem, všechny docházející k témuž rozsudku, všechny otištěné na témž místě.

Nejblíže k tomu, aby to řekl nahlas, byl Chorvat. Varuje před pokušením ozdobené jizvy: aby se rána nestala suvenýrem, aby z ní národ nezačal žít, aby se škvíra nedržela otevřená schválně, protože dává pocit důležitosti — a cituje nejchladnější větu knihy, kde jedna z přítomností za tkaninou říká o lidech: nechte ji otevřenou. Dává jim to pocit, že něco znamenají. Nasycené zvíře nekouše.

A nebudu předstírat, že stojím mimo. Právě tento esej je ten, který sbírá volné konce nití a váže je do uzlu. Je to zharmonizovaná variace ve své nejčistší podobě, napsaná člověkem, který past viděl a přesto do ní vstoupil, protože i on chtěl být nití ve vzoru. Neříkám to, abych se očistil. Říkám to, protože to neřekl nikdo jiný, a protože čtenář, jenž přečte čtyřicet osm zrcadel a nevšimne si, že všechna ukazují touž tvář, nepřečetl nic.

Mezi tkaninou a shromážděním je jediný rozdíl: ze shromáždění lze vstát a odejít.

Jediná kůže

Co tedy má Island, co ostatních čtyřicet osm nemělo? Ne další jizvu. Máme je, ale mají je všichni; tato sbírka to vyčerpávajícím způsobem dokázala.

My máme rukopisy.

Sloka, kterou můj kolega vložil do samého srdce svého eseje —

Örlög sín viti engi fyrir,
þeim er sorgalausastr sefi.
(Nechť nikdo svůj osud předem nezná;
toho mysl nese nejméně žalu.)

— stojí v Hávamálu, Řečech Vysokého. A Hávamál existuje proto, že ji kdosi zapsal na telecí kůži a ta kůže neshořela. Jediná kniha: «Královský rukopis» (Codex Regius) básnické Eddy. Biskup Brynjólfur jej roku 1662 poslal darem dánskému králi a domů se vrátil 21. dubna 1971 na palubě dánské válečné lodi spolu s Flateyjarbókem; a lidé stáli dole v přístavu v dešti a dívali se, jak cizinci nesou bedny na břeh.

To je příběh, který máme darovat: text přežívá tím, že se dostane z rukou toho, komu patří. Árni Magnússon odvezl naše rukopisy do Kodaně a právě tím je zachránil. Část toho, co shromáždil, shořela při požáru roku 1728 a je navždy ztracena. Jiná část existuje jen proto, že ji předtím dal opsat. Opis žil. Originál shořel. Jizva na nebi.

A zde mi dovolte jedinou poznámku, kterou bych v žádné jiné zemi neuměl udělat, a kterou zde neudělám s výsměchem. Vaše devatenácté století si přálo starý rukopis tak silně, že jeden vznikl. Rukopisy královédvorský a zelenohorský nebyly nalezeny, byly napsány — a než se to prokázalo, stačily inspirovat obrazy, opery, sochy a celý pocit dějinné hloubky, který dodnes stojí v ulicích. Tvrdím v tomto eseji, že u textů rozhoduje užívání, ne původ. Vaše země mě bere za slovo přísněji, než by mi bylo milé: ty rukopisy byly padělky a přesto byly účinné, a to, co z nich vzniklo, je pravé. Nevím, zda to mou tezi potvrzuje, nebo ji přivádí k místu, kde bych ji nerad viděl. Zaznamenávám jen, že mě tam přivedla vaše historie, ne moje.

Proto Islanďan nemůže brát vážně otázku, jež bezhlese visí nad celou touto sbírkou: která ze čtyřiceti devíti je ta pravá kniha? Neexistuje jedna Sága o Njálovi. Existují redakce, každá se svými přídavky a vynechávkami, a vydání na vaší polici je sestava, kterou žádný středověký člověk nikdy nečetl. Každá sága, kterou máme, je již překladem ztraceného ústního vyprávění.

Tato kniha se stala majetkem národa čtyřicet devětkrát. To není vada díla. To je metoda uchovávání.